Jdi na obsah Jdi na menu
 


Giovanni Tabasco

16. 2. 2008

Giovanni Tabasco

Růže

Noc ubíhala pomaličku a já stále sedím u svého prázdného psacího stolu. Rukama si podpírám hlavu, připadá mi, jako by vážila přibližně stejně jako tohle město. Můj pohled se upíral na skvrnu krve. Byla to poměrně velká kaluž. Byla na zemi před stolem a vedlé té kaluže krve ležel dopisní nůž. Jako bych stále cítil její strach a pocit úzkosti. Byla sama. Ale pořád nevím proč to udělala? Proč ? Z ničeho nic se ozval telefon v chodbě. Vstal jsem a šel k němu. Ta chodba byla tak temná a chladná. Měl jsem pocit, jako by mě někdo sledoval, ale nikdo tam nebyl. Než jsem telefon stačil uchopit a zvednout, tak přestal zvonit. Nelámal jsem si s tím už hlavu a šel jsem do koupelny. Rozsvítil jsem si a vešel. Bílé kachličky na mě působily dojmem něčeho nedodělaného, ale takové pocity mívám vždy když jsem tu. Pustil jsem si studenou vodu a opláchl si obličej. Podíval jsem se do zrcadla a snažil se zahlédnout toho veselého chlapíka z předměstí, který žil spokojený život a pořádal všelijaké večírky. Všechno bylo v pohodě než jsem ji poznal. Zatočila s celým mým životem. Miloval jsem ji. A to byla ta chyba které jsem se dopustil.

Před 3 dny

Toho rána vál slabý osvěžijící větřík. Slunce se teprve probouzelo do rána a hladilo mě po tváři svými paprsky.Procházel jsem se po náměstí a díval se do výloh. Neměl jsem tenkrát nic na práci a tak jsem si řekl, že si udělám takovej den jen pro sebe. Pofukoval jemně chladivý severozápadní větřík a pohrával si s mými vlasy a rozepnutou košilí. Nebylo ani půl sedmé. Lidí tu bylo málo a něktěří opozdilci teprve vycházeli z hospod. Pár se jich válelo na chodníku a snažili se doplazit ke svým manželkám s natáčkami ve vlasech a válečkem v ruce.

Ještě jsem si prošel park. Všude voněly rozkvetlé květiny a pryskyřice. Obcházel jsem kolem kavárny "Park". Sedl jsem si dovnitř, protože ikdyž bylo léto, bylo po ránu chladno. Přišel takový podivný čišník , díval se na mě svými šedivýma malýma očkama, které měl posazené docela blízko u sebe. Jeho poheld byl chladný a cítil jsme z něj že mě tu nevidí rád. Mě to ale nevadilo. Objednal jsem si šálek kávy. Vytáhl jsem si psací bloček a začal psát nějaké poznámky, které mě zrovna napadly. Dělával jsem to často, hlavně když jsem byl sám. Celou klidnou atmosféru vyrušila nějaká mladá dívka. Mohlo jí být tak okolo 20. Měla dlouhé černé vlnité vlasy. Tmavé sluneční brýle bránily, abych jí pohlédl do očí a zjistil, jestli má oči modré, hnědé a nebo zelené. Na sobě měla hnědý kostýmek s krátkou sukní. Nohy měla dokonale opálené a hladké. Když jsem si udělal celkový obrázek tak jsem přišel na to, že ta žena je naprosto dokonalá. Ale pak zase odešla. Asi tu někoho hledala. A já to bohužel nebyl.

Po hodince se kavárna výrazně zaplnila. Čišník lítal od stolu ke stolu a nohy se mu začaly plantat únavou. Určitě si v duchu říkal:,, Že já blbec se nedal raději na tu politiku". Koukal jsem se z okna. Káva byla dopitá a noviny téměř přečtené. Nějaký hlas na mě promluvil. Koukl jsem se vedle sebe. Stála tam ta dívka z rána. Ptala se, jestli si nemůže přisednout. Měla příjemný hlásek, skoro jako skřivánek. Vzal jsem svou tašku a dal si ji pod nohy a posunul ji židli. Přisedla si a z velké kožené brašny vytáhla notebook. Byl celý v tmavě hnědé kůži prošívaný žlutou nití. Vytáhla si nějaké papíry a začala je přepisovat. Přestal jsem jí věnovat pozornost a upřel jsem svůj zrak na nedočtený článek v novinách. Nějaký Gangster zabil ředitele Komerční banky v Brně. Netrvalo ani 5 minut a začla se hrabat v kabelce. Vytáhla krabičku cigaret, ale když je otevřela, tak zaklela. Dala si hlavu do dlaní a nadávala na plný kolo. Vytáhl jsem mezitím svou krabičku Camelek a podal jsem jí je aby si nabídla. Podívala se na ni, pak na mě. Vzala si jednu a poděkovala. Rovnou jsem ji připálil.

Abych navázal konverzaci, zeptal jsem se cože to píše. Přepisovala nějaké texty z češtiny do italštiny. Objednal jsem ještě dvě kávy, ale už tam nebyl ten uhnaný čišník. Seděl opodál a na hlavě měl studený obklad, v ruce držel sklenku nedopité whisky. Nohy měl roztažené a boty zuté. Evidentně na to neměl nervy.

Ta žena na mě působila hrozně milým dojmem. Zářila z ní otevřenost a myslel jsem si, že bych si s ní mohl povídat snad do konce života. Měla velmi inteligentní vyjadřování a dělala taková drobná legrační gesta rukama. Bylo to velmi roztomilé. Jak se zapovídala, tak se zapomněla mračit a zuřit,viděl jsem, jak se jí na tváři objevuje rozkošný úsměv . Byla nádherná jak se smála. Když jsme popili a popovídali si, tak jsem ji pozval na večeři. Souhlasila a na rozloučenou mě políbila na tvář.

Viděl jsme ji až večer. Tentokrát měla na sobě dlouhé červené šaty z nějaké lehké látky. Pak měla takovou tu malou kabelku co v ní ženy nosí vše potřebné od toalety až po obranné slzné spreje, elektrickými odpuzovači mužů konče. Kandelábry svítily jako spousty měsíců a svítily nám na cestu. Když jsme došli do restuarace, zaslechli jsme hudbu vycházející z lokálu. Byl to jazz. Otevřel jsem jí dveře a ona vstoupila s elegancí, kterou můžete vidět u koček. Přidžel jsem jí židli a přivoněl nenápadně k jejím jemně vlnitým vlasům.

Večeře byla vskutku znamenitá. Popíjeli jsme červené víno. Dlouho jsme oba mlčeli a jen tak na sebe koukali. Konečně jsem viděl její oči. Byly nádherné. Byly jako dva safíry vsazené do zlata. Bylo v nich vidět ctižádost, hrdost, laskavost a vše doplňoval takový dětský výraz veselosti. Pak mě požádla o cigaretu.

Bylo asi čvtrt na deset, seděli jsme venku na lavičce a pozorovali jak se město chystá ke spánku. Držel jsem ji kolem pasu. Na sobě měla moje manžestrové sako. Povídali jsme si dlouho a bylo zvláštní, že si máme o čem pořád povídat. A tak povídání pomalu přecházelo ve flirt. Ani nevím, jakou větou to začalo. Prostě jsme si začali říkat takové ty krásné věci co si většinou dva mladí zamilovaní lidé říkají.

Chtěl jsem ji políbit, ale ona byla rychlejší a já ucítil její jemné rty. Byly rozpálené jako letní slunce. Její jazyk byl mrštný. Bylo jisté, že se nelíbala poprvé. Skoro jsem zapomněl dýchat jak to bylo nádherné. Vzala mě za ruku a zatáhla mě za ni. Šli jsme k ní domů. A to co následovalo nezapomenu do konce svého života.

V zádveří jsme se začali tak divoce líbat, myslel jsem, že mi jazyk ukousne. Zatáhla mě dovnitř. A jako by rána z nebe mě udeřila ohromná vůně růží. Byly všude po bytě.

Vypadalo to tu jako v květinářství. Byly tu rudé, žluté, růžové, bílé ba dokonce černé. Celý pokoj byl vybaven starým nábytkem. V oknech visely žluté závěsy s bohatým vyšíváním. Uprostřed místnosti byla obrovská kovová postel zdobená smyčkami. Na stropě nad ní visela moskytiéra. Podlahu zdobil perský koberec. Teď mi bylo jasné, že ta dívka není nejchudší.

Ztrhla ze mě košili a políbila na mě na krku a rukou mi zajela do kalhot. Líbala jako zbavená smyslů. Kalhoty ze mě ztrhla ani nevím jak. Už jsem leželi na koberci těsně vedle krbu s mosaznou mříží. Už dávno neměla šaty a já také ne. Ležel jsem bezbranně na zádech a nechal ji, aby si s mým tělem dělala co chce.

Mé mužství si operativně zasunula do své jeskyňky a rozjela se jako toreádor na býku. netrvalo dlouho a oba jsme byli zaplaveni vlnou ohromného orgasmu. Z toho večera si už nic nepamatuji.

Druhý den

Když jsem se probudil, viděl jsem ji stát na balkóně. Zrovna kouřila. Měla na sobě lehký saténový župánek s lehkým odstínem modré. Kolem pasu jsem si omotal deku a šel jsem ven k ní. Z toho balkónku byl krásný výhled na město. Lidé dole pobíhali a spěchali do práce. Podívala se na mě a lehce se dotkla mé ruky. Opřela se mi zády na hruď a zvolna si povzdychla. " Něco ti musím říct, zítra musím odjet na pár dní do Říma. Musím ke strýčkovi. Ráno mi volal, že musím přijet." Řekla to rozrušeně, leč klidně. Jako by věděla, že tam dřív nebo později bude muset jet. Otočila se tváří ke mě já ucítil její pevná ňadra. Objal jsem ji a políbil. Rty už neměla rozpálené, ale studené, jako čerstvá voda z lesní studánky. Deka mi spadla na podlahu ona se usmála. Políbila mě na tvář, pak na rty. Líbala vášnivě. Pohrálavala si při tom s mím mužstvím. začal jsem do ní vnikat. Milovali jsme se na balkóně. Ranní svit slunce nás hřál. Bylo to fantastické.

Leželi jsme a vzdychali blahem. Tváře jí zčervenaly a rty měla rudé jako krev. zapálo jsme si cigaretu a jednu jsem ji dal do úst. Spravila si a zhluboka se nadechla toho štiplavého kouře. Je zvláštní, že nokdy nedám správně ženě cigaretu do úst. Pokaždé si ji spravují.

Asi za hodinu jsme už byl u sebe doma. Docela mě překvapil ten smrad se kterým jsem tu posledních pět let žil. Šel jsem ke svému psacímu stolu. Ležela tam neotevřená pošta, kterou mi sem dal asi domovník. Prohlédl jsem si lístky odesílatelů, ale ani jeden, který by stál za to abych se namáhal čtením obsahu dopisu, který tak pracně napsali. Ztěžka jsem si sedl do koženého křesla a z malé ledničky vedle jsem si vytáhl flašku Jägermaistra a nalil jsem si deci do své oblíbené skleničky z broušeného skla. Dostal jsme ji od jednoho známého. Přičichl jsem si té bylinkové vůně pěkně zhluboka až jsem se otřásl zimou. Celou skleničku jsem vypil na ex. Nalil jsem si ještě jednu, ale tentokrát jsem si ji položil na skleněný stolek vedle knížky "Sny a lži".

Pěkná kravina. Jak něco takového můžu číst? No nic. Vstal jsem a prošel přes pokoj do kuchyně. Unaveně jsem otevřel ledničku a skoro jsem se lekl, jak jsem uviděl tu spoustu prázdých poliček. Zavřel jsem ji a prohmatal jsem si kapsy. Chtěl jsem jít na menší nákup,ale nemoh jsem ji za boha najít. "Kde mám kruci peněženku?"

Šel jsem se podívat do bundy, ale nebyla ani tam. Asi jsem si ji zapomněl u .... . Sakra, jak se jmenuje? Byli jsme spolu a ani neznám její jméno. Kruci.

Vzal jsme si bundu a šel za ní. Chtěl jsem už zazvonit, ale všiml jsem si pootevřených dveří. Opatrně jsem vešel a rozhédl se. Nikdo tam nebyl. Vše bylo porozbíjené a otlučené. Růže byly rozházené po celém bytě. Zavolal jsem policii. Na něčem mi uvázl pohled jak jsem se rozhlížel po bytě, nevím ale, co to bylo. Pokusím se to zase najít. Ať jsem hledal nejusilovněji jak jsem jen mohl, nenašel jsem to. Ale něco se dole zablesklo. Sehnul jsem se abych si to prohlédl. Byla to fotografie v rámečku. Sklo bylo rozbité. Na té fotce byla ta dívka a asi její rodina. Byl tam jeden starší muž, ona a dva muži asi okolo 30. Všichni stáli na schodech nějakého domu. Nebylo to u nás v Čechách, ale někde v Itálii. Byl to hodně starý dům stavěný asi okolo 18. století. Vzal jsem si tu fotku a počkal jsem do příjezdu policie.

Doma jsem si prohlížel tu fotografii. Pokusil jsem se ji vyndat z rámečku. Něco vypadlo. Byla to hodně stará fotka nějakého pána s knírem. Oči měl vážné, ale přívětivé. Vysoké čelo a patka černých vlasů vypadala na jeho hlavě velmi dobře. Ten pán na mě zapůsobil dojmem dobře zajištěného a spokojeného člověka. Schoval jsem ji společně s fotkou té dívky do šuplíku stolu. Opět jsem vstal a přistoupil k oknu. Pohled na ulici byl chmurný a v této části města i pěkně nudný. Jen ta můra, která se přes sklo snažila dostat do pokoje byla jiného názoru. Světla z kandelábrů poblikávala a jejich žluté světlo doléhalo až do mé pracovny. Bylo ticho. Toho večera jsem už neusnul.

Třetí den ráno

Venku prší a obloha je temná. Vypadalo to stejně i v mé duši. Smutek mě pohlcoval a strachu jsem podléhal téměř žalostně. Měl jsem o ni strašný strach. Sedím na pohovce a jen tak koukám do prázdného místa v bytě. Přemýšlel jsem co se mohlo stát, ale nějak mi to nemyslelo. Pohledem jsem sjel na na tu fotku s dívkou. Cítil jsme jak se mi z oka snaží dostat kapka slzy. otočil jsem zase hlavou do prázdného místa a naluil jsme do sebe plnou sklenici whisky.

Když tu z ničeho nic se ozval zvonek u dveří. Šel jsem k nim a otevřel je. Stála tam. Měla nasazené velké černé sluneční brýle. Na hlavě měla černo bílý šátek. Kostýmek měla černý, lae místo sukně měla černé kalhoty se stříbrnými svislými úzkými proužky. Celá se chvěla. Vzal jsme ji dovnitř a ruku jsem ji dal kolem pasu aby neupadla.

Posadila se do mého křesla a ztěžka vydechla. Vůbec nemluvila. Měla strach a nevěděla co má dělat. Šáhla do kapsy v kostýmku a vytáhla balíček cigaret spolu s mou pěněženkou. Peněženku mi podala a z balíčku si vytáhla jedu cigaretu. Zapálila si ji, nadechla se kouře a položila ji do popelníku an skleněném stolku. "Nevěděla jsem kam mám jít. Ale našla jsme tvou peněženku. Dlouho jsme přemýšlela jestli mám jít za tebou." Při poslední větě se roztřásla. Vzal jsme ji za ruku řakli jí, že zase bude všechno v pořádku, Ale bohužel nevypadala, že by ji to uklidnilo. Dlouze se mi dívala do očí. Měla je smutné a plné pochyb. "jak ti můžu pomoct?" Zeptal jsem se docela kurážně, leč zneklidněně. Mlčela. Vstal jsem, a nalil ji do mé sklenky trochu whisky. Vzala si podanou sklenku a vypila ji téměř najedou. Ztěžka pak ze sebe vydala krátký výdech. Chtěl aněco říct, ale stále mlčela. " Víš jak jsem ti říkala, že musím jet za svým strýčkem?" Řekl jsme že ano. "Toho rána zemřel. Někdo ho zabil." znovu se roztřásla aa její hlas zněl tak prázdně a zoufale, že to snad ani nebylo možné. Silně mi stiskla ruku a zalapala po dechu. V očích se ji objevily slzy. "Kdo ho zabil?" zeptal jsem se téměř troufale, ale zdvořile. "Nevím, kdo to byl, asi můj starší bratr." Ale proč to udělal?" zeptal jsem se. "Kvůli dědictví". Kdyby strýc zemřel, shrábe všechno, dům, pozemky a místo po strýci." Říkala to všechno rozrušeně. "Jaké místo?" ptal jsem se udiveně. Podívala se na mě a nesměla sklonila hlavu. Opět ji zdvihla, ale místo ustaraného pohledu se objevil ještě více znepokujující výraz z kterého bylo vidět beznaděj a zklamání. "Místo mafiánského bosse" řekla jakoby z posledních sil. "Ale jelikož jsem tu ještě já, tak s emě pokouší ...." vykřikla téměř hrůzou. "...odstranit". Rozbrečela se jako malé dítě.

Odpoledne a večer

Spala v mé posteli a ztěžka vydechovala. Únava ji přemohla a usnula okamžitě. Díval jsme se z okna a pozoroval ulici. Stále ještě pršelo a venku nebylo vidět ani živáčka. Přemýšlel jsme jak jí mám pomoct. Ale jak? Co mám dělat. Něco jsem zaslechl. Prudce jsem s eotočil za sebe a stál tam nějaký muž. neviděl jsme mu do tváře. Prašil mě já se svalil na zem. Pak už jsem si nic nepamatoval.

když jsme se probral, rozběhl jsme se do pokoje kde spala,ale nebyla tam. Šel jsem opět do býváku a zahlédl jsme kaluž krve. Roztřásl jsem. Posadil jsme do křesla a zíral na tu krev. Tu spoustu krve. Sdeděl jsem tam snad věčnost. Venku už neprší. je už noc a venku svítí pouliční osvětlení. Jako bych vše vnímal zpomaleně. Znepokojenost a strach se mi proháněl tělem.

Noc ubíhala pomaličku a já stále sedím u svého prázdného psacího stolu. Rukama si podpírám hlavu, připadá mi, jako by vážila přibližně stejně jako tohle město. Můj pohled se upíral na skvrnu krve. Byla to poměrně velká kaluž. Byla na zemi před stolem a vedlé té kaluže krve ležel dopisní nůž. Jako bych stále cítil její strach a pocit úzkosti. Byla sama. Ale pořád nevím proč to udělala? Proč ? Z ničeho nic se ozval telefon v chodbě. Vstal jsem a šel k němu. Ta chodba byla tak temná a chladná. Měl jsem pocit, jako by mě někdo sledoval, ale nikdo tam nebyl. Než jsem telefon stačil uchopit a zvednout, tak přestal zvonit. Nelámal jsem si s tím už hlavu a šel jsem do koupelny. Rozsvítil jsem si a vešel. Bílé kachličky na mě působily dojmem něčeho nedodělaného, ale takové pocity mívám vždy když jsem tu. Pustil jsem si studenou vodu a opláchl si obličej. Podíval jsem se do zrcadla a snažil se zahlédnout toho veselého chlapíka z předměstí, který žil spokojený život a pořádal všelijaké večírky. Všechno bylo v pohodě než jsem ji poznal. Zatočila s celým mým životem. Miloval jsem ji. A to byla ta chyba které jsem se dopustil.

Noc

Šel jsem ven. Chtěl jsem ji najít za každou cenu. Mokrá ulice odrážela svit osvětlení a vše kolem budilo dojem výsměchu. Jsem srab. Proč jsem tam jen tak seděl a nic neuděl.

Z rychlého kroku se stal běh. Běžel jsem nocí a míjel jsem parčík. tam jsem zahlídnul stopu po krvi. Rozhlédl jsem se kolem a snažil určit směr. Vydal jsem se instinktivně do parčíku. O kousek dál leželo něco tmavého a velkého v trávníku. Rozběhl jsem se k tomu. Byl to ten muž z fotky. Neměl žádný tep. Měl podřezaný krk. Nebylo to hluboké, ale zranění mu způsobilo ztrátu krve a nakonec smrt. Vedle ruky měl položenou rudou růži.

Když jsem se postavil na nohy všiml jsem si slabého fňukání. Přicházelo to od jezírka. Od hladiny se odrážel celý měsíc a hvězdy. Seděla na lavičce a plakala. Všimla si mě. Neutekla. Jen čekala. Když jsem k ní přišel, vrhla se mi kolem krku. Byla celá prochlazená. Kolem ramen jsem jí přehodil sako a odváděl domů.

Ráno

Spala. Nabírala sil. Díval jsem na ni. Viděl jsem jak se jí pozvolna nadzdvihuje hruď a zase klesá. Byla krásná. Už ji nepustím z očí. Budu ji chránit a milovat.

Poledne

Sedím u policie a říkám jim vše co se stalo. Zapisovatelka datluje. Poručík popíjí kafe a poslouchá vše co mu říkám. "Tak vy trvdíte, že se ji a vás pokusil zabít? A ona v sebeobraně

zabila svého bratra?" Ptal se zcela klidně leč důrazně. "Ano". Zazvonil telefon a a zapisovatelka jej zvedla. Něco řekal a zavěsila. Přišla k poručíkovi a něco mu pošeptala do ucha. Poručík se zvedl z křesla a zvolna řekl: "Můžete odejít, vše se už vyřídilo"otočil se a šel ven z místnosti. Chvíli jsem nechápal. Pak po 2 minutách jsem vstal a odešel. Čekala na mě v chodbě. Mile se na mě usmála.

Konečně jsme šli domů. Slunce svítilo jasně. Bylo teplo. A ona mi řekla své jméno. Katrin. Jmenje se Katrin.

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář