Jdi na obsah Jdi na menu
 


Satanská bible III

17. 2. 2008

SATANSKÁ BIBLE

Úvod 2 část

Když jsem se přesvědčil o La Veyově upřímnosti, musel jsem pro změnu přesvědčit já jeho, že mi nejde o to, abych přidal další ke spoustě podřadných článků, které dělají ze Satanovy církve nějakou bláznivou show, ale o seriózní výzkum. Nastudoval jsem o satanismu, co se dalo, hovořil jsem s La Veyem o historii jeho hnutí a jeho logickém základu a zúčastnil se několika půlnočních rituálů ve slavné viktoriánské faře, která kdysi sloužila jako hlavní stan Satanovy církve. Z toho všeho jsem čerpal materiál pro seriózní článek. Po jeho napsání jsem ale zjistil, že to není to pravé, co by si vydavatelé "solidních" časopisů přáli. Víc by je zajímalo, kdyby můj článek líčil satanismus jako nějakou "ujetou" show. Nakonec to byl Knight, takzvaný časopis "s nahotinkami" či "pro pány", který v září 1968 otiskl první kritický článek o La Veyovi, Satanově církvi a La Veyově syntéze starých legend o Ďáblovi, nauky o černé magii s moderní filozofii a praxí satanismu, kterou všichni jeho stoupenci a napodobovatelé dodnes užívají jako model, průvodce a dokonce i jako bibli.

Můj článek byl začátkem, nikoli koncem (jako v případě ostatních témat, o kterých jsem psal), dlouhé a důvěrné spolupráce. Na jejím základě jsem napsal La Veyovu biografii Ďáblův mstitel (The Devils Avenger), kterou vydalo nakladatelství Pyramid v roce 1974. Když kniha vyšla, stal jsem se řádným členem církve s členskou legitimací, později i knězem Satanovy církve, a tuto hodnost hrdě sdílím s mnoha slavnými osobnostmi. Popůlnoční filozofické debaty, které jsem s La Veyem začal vést v roce 1967, pokračují dodnes, tedy už deset let, občas doplněné fešnou čarodějnicí nebo vlastní hudbou, on u varhan a já za bubny, v bizarním kabaretu, zalidněném superrealistickými humanoidy vytvořenými La Veyem.

Průpravou pro jeho nynější roli mu zřejmě byl celý jeho dosavadní život a prostředí, z něhož vyšel. Je potomkem gruzínských, rumunských a alsaských prarodičů, včetně cikánské babičky, která mu vyprávěla legendy o upírech a čarodějnicích, jaké se předávají z generace na generaci v její rodné Transylvánii. V pěti letech četl časopis Podivné historky a knihy jako Frankestein od Mary Shelleyové a Stokerova Draculu. Přestože byl jiný než ostatní, děti si ho obvykle vybraly za vůdce při hrách na vojáky.

V roce l942, kdy bylo La Veyovi dvanáct, ho fascinace cínovými vojáčky přivedla k zájmu o druhou světovou válku. Ponořil se do vojenských příruček a zjistil, že celé arzenály zbraní, sloužících k výbavě pozemních a námořních armád, lze nakoupit jako bonbóny v samoobsluze a použít k pokoření jiných národů. V hlavě se mu zrodila myšlenka; že přes všechna tvrzení křesťanské Bible Zemi nezískají pokorní, ale silní.

Na střední škole La Vey zazářil jako zázračné dítě. Nejvážnějším studiím se však věnoval mimo školu - ponořil se do studia hudby, metafyziky a okultních tajemství. V patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra. Škola ho nudila, a tak ji rok před maturitou opustil, odešel z domova a přidal se k společnosti Clyde Beatty Circus jako ošetřovatel lvů a tygrů. Krotitel Beatty si všiml, že La Veyovi společnost šelem nevadí, a udělal ho svým pomocníkem.

Protože byl od mládí přímo posedlý láskou k hudbě a ke kultuře, nepřinášela mu práce u Beattyho - drezúra pralesních šelem a jejich předvádění v manéži - žádné uspokojení. V deseti letech se podle sluchu naučil hrát na klavír. To se hodilo, když se jednou cirkusový hráč na varhany před představením opil a nemohl nastoupit; La Vey si byl jist, že neznámé parní varhany zvládne natolik, aby mohl odehrát hudební doprovod představení a nabídl se jako náhrada. Ukázalo se, že zná více skladeb a hraje lépe než profesionální varhaník! Beatty opilce propustil a na jeho místo dosadil La Veye. Doprovázel mimo jiné i Huga Zachinniho, "Lidskou dělovou kouli". a Wallendasovu akrobacii na vysokém laně.

Když bylo La Veyovi osmnáct, odešel z cirkusu a přidal se k zábavnímu parku. Tam se stal pomocníkem kouzelníka, naučil se hypnóze a dál studoval magii. Bylo to kuriózní spojení. Na jedné straně ovzduší života na té nejsyrovější úrovni - laciná hudba, pach divokých zvířat a pilin; výstupy, kde vteřina zpoždění mohla znamenat neštěstí či smrt; čísla, která vyžadovala mládí a sílu, a ti, kdo zestárli, byli odhozeni jako loňské šaty; svět fyzického vzrušení působící magickou přitažlivostí. Na druhé straně studium magie temných zákoutí lidského mozku. Když hrával na varhany při různých pouťových atrakcích, tato podivná kombinace možná ovlivnila jeho pohled na lidstvo.

"V sobotu večer," vzpomínal La Vey při jednom z našich dlouhých rozhovorů, "jsem vídal chlapy, jak chlípně touží po polonahých holkách tančících na pouti; když jsem pak v neděli ráno hrál na varhany pro potulné kazatele ve stanech na druhé straně pouti, viděl jsem tytéž chlapy, jak dřepí v lavicích s manželkami a dětmi, prosí Boha o odpuštění, a aby je ochránil před tělesnými touhami. A příští sobotu byli zase na pouti nebo se někde jinde oddávali požitkům. Tehdy jsem pochopil, že křesťanská církev žije z pokrytectví a že člověk musí ventilovat své tělesné touhy bez ohledu na očišťování či tresty rádných náboženství."

Přestože si to v té době ještě neuvědomoval, směroval již tehdy k vytvoření kultu, který bude sloužit jako antiteze křesťanství a jeho judaistické tradice. Bylo to staré náboženství, starší než křesťanství nebo judaismus. Nikdy ale nedostalo pevnou formu, ani nebylo uspořádáno v podobě filozofie a rituálu. To mělo být teprve La Veyovým úkolem v civilizaci dvacátého století.

Když se jednadvacetiletý La Vey v roce 1951 oženil, opustil podivuhodný svět zábavního parku a věnoval se životní dráze, která lépe vyhovovala budování domova. Zapsal se ke studiu kriminalistiky na City College of San Francisco. Studium ho také přivedlo k prvnímu konformnímu zaměstnání: přijal místo policejního fotografa v San Franciscu. Jak se později ukázalo, měla i tato práce, stejně jako další zaměstnání, zásadní význam pro vývoj satanismu jako životního postoje.

SATANSKÁ BIBLE

Úvod

Jednoho zimního večera roku 1967 jsem se rozjel přes celé San Francisco, abych vyslechl přednášku Antona Szandora La Veye na veřejné schůzi Ligy sexuální svobody. Zaujaly mě novinové články, které ho popisovaly jako "Černého papeže" satanistické církve, v níž jsou křest, svatební i pohřební obřady zasvěceny Ďáblu. Byl jsem tehdy na volné noze a psal hlavně do časopisů. Zdálo se mi, že o La Veyovi a jeho moderních pohanech by se dal udělat dobrý materiál; jak říkají v redakci místních novin, "ďábel je vždycky dobré téma".

Samotné provozování černých umění jsem nepovažoval za něco zvlášť atraktivního, nešlo o nic nového. Sekty uctívačů Ďábla a kulty voodoo existovaly již v předkřesťanské době. V Anglii osmnáctého století si na čas získal jistou proslulost Klub pekelného ohně (Hell-Fire Club), který dokonce měl prostřednictvím Benjamina Franclina určité vazby na americké kolonie. Začátkem dvacátého století dělal tisk skvělou reklamu Aleisteru Crowleyovi, když o něm psal jako o "nejzpustlejším neznabohu světa". Ve 20. a 30. letech se objevily zmínky o "černém řádu" v Německu.

K této zdánlivě uzavřené historii přidal La Vey a jeho organizace nových Faustiánů dvě překvapivě nové kapitoly. Za prvé se rouhavě označovali jako "církev", přestože tento pojem byl doposud vyhrazen pouze různým odnoším křesťanství, a v žádném případě se nevztahoval k tradičnímu sabatu satanistů a vědě o čarodějnicích. Za druhé se se svou černou magii neuchylovali do podzemí, ale praktikovali ji zcela veřejně.

Místo abych si s La Veyem domluvil předběžný rozhovor, při němž bychom probrali jeho kacířské novoty, což obvykle bývá můj první krok, rozhodl jsem se, že ho budu sledovat a poslouchat jako anonymní návštěvník. V novinách o něm psali jako o bývalém cirkusovém krotiteli lvů a eskamotérovi z lunaparku, který nyní vystupuje jako Ďáblův vyslanec na Zemi; chtěl jsem se nejdřív přesvědčit, jestli jde o skutečného satanistu, nebo jestli je to jen šprýmař či šarlatán. Setkal jsem se již dříve s lidmi, kteří se pohybovali kolem okultních záležitostí a přitahovali pozornost; Jean Dixonová bývala mou bytnou, a tak jsem měl to štěstí, že jsem o ní mohl psát ještě před Ruth Montgomeryovou. Všichni okultisté mi ale připadali jako šašci, snobi, pokrytci nebo šarlatáni, a nikdy bych se jejich hokus pokusy nezabýval ani pět minut. Všichni okultisté, se kterými jsem se do té doby setkal nebo o kterých jsem slyšel, byli zastánci bílé magie: údajní jasnovidci, věštci a čarodějnice, kteří své předpokládané mystické schopnosti zakládali na spirituální komunikaci směřující k Bohu. La Vey, který se jim zřejmě vysmíval, pokud na ně přímo opovržlivě neplival, se vynořil mezi řádky novinových článků jako provozovatel černé magie, stavějící na odvrácené tváři přírody a živočišné stránce lidské povahy. Zdálo se, že na jeho "církvi" není nic duchovního.

Když jsem La Veye slyšel poprvé, uvědomil jsem si, že ho není možné spojovat s okultismem. Dokonce se ani nedal označit za metafyzika. Brutálně upřímná řeč, kterou pronesl, byla pragmatická, relativistická a především racionální. Byla zcela neortodoxní: výpad proti zavedenému náboženskému rituálu, potlačování lidského sklonu k tělesnosti, pitomému předstírání zbožnosti během existence, založené na honbě za materiálními statky a bezohledné konkurenci. Byla také plná sardonické satiry na lidské bláznovství. Ze všeho nejdůležitější ale byla skutečnost, že vše mělo logiku. La Vey nenabízel posluchačům nějakou pokoutní, šarlatánskou magii. Byla to jasná filozofie, založená na selském rozumu a tvrdé životní realitě

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář