2.kapitola- André
Kapitola druhá – André
Nesprchám s ranním vstáváním. Přeci mam prázdniny. Mohu si spinkat do deseti nebo dvanácti v klidu, aniž by mě někdo rušil poznámkami: „Míšo, vstávej, musíš umejt nádobí.“ Nebo: „Vstávej. Včera si neměla tak chlastat.“ A podobně.
Ne. V klídku otevřu svoje krásně modrý kukadla a promnu si je. Poté se obratim na bok k židli, kde jsem si položila futrál s houslemi a natáhnu se pro něj, abych se ujistila, že to, co se stalo, byl jen a pouze sen. Následný šok z toho, když na mě vypadnou stradivárky s dračí krví je velký. Nestačím se divit. Fakt se to stalo.
Mno nic.
Tak se zvednu, dám nohy na zem a vstanu. Zapnu si televizi a jdu do kuchyně. Nikdo mě nezajímá z těch blbců, co tam kecaj a radši si namažu chleba se salámem. To mi moc chutná. Hlavně když je ten salám tvrdej. Typ Herkules nebo Paprikáš. Vařím si čaj. Najednou mě z toho něco vytrhne – slyšim housle.
Běžim do obýváku, kde se kouknu na televizi a tam hraje na housle ten muž, co jsem ho měla ve snu.
„No tak to mě poser.“ Čumim na to jak tele na dveře od chlíva. „Takže co.“ Přemejšlím.
Z toho muže přenesu pozornost na své housle, které na mě koukají z pouzdra.
„Co teď mam dělat Straussi. Vlastně stradivárky. Vy mi asi nepomůžete co?“ Řeknu směrem k nim, ale neočekávám žádnou reakci.
Housle zazáří jemným zeleným světlem.
„Počkat. Cože?“ Znova si promnu oči, protože tohle není možný. „Vy mi odpovíte?“
Housle zas zeleně.
No zůžo! Oni jsou kouzelný. Takže vlastně, teď se můžu ptát, jestli tohle náhodou není ten člověk, kterej mě má učit jejich hře. Tohle se mi opravdu líbí!
„Vy, housličky,“ začnu zlehýnka, abych je nevyplašila otázkou, „že tohle je ten chlap, co mě má mít na svědomí?“ Zvednu obočí v očekávané kladné odpovědi.
Ony zazáří zlatě.
„Znamená to snad u vás něco jako u nás zakývání hlavou?“
Zelena.
„Horečné zakývaní hlavou?“
Ještě intenzivnější barva.
Tlesknu. „No skvělý. Takže to by bylo.“ Mnu si ručičky.
Už se těším, jak si s ním popovídám, až tam přijdu, ale v polovině oblíkání si všimnu, jak housle změní barvu na červenou. Je mi divný, co to znamená. To je zřejmě zápor a čím víc se chystám za Andrém do Schönbrunnu, tím víc jsou intenzivnější až skoro rozpálené doruda.
Takže asi mě před něčím varují.
Vezmu je do ruky. Jejich nálada se okamžitě změní na zlatou.
„Aha. Takhle jste to myslely.“ Pochopím náhle. „Vy jste chtěly sebou. Nu tak do pouzdra s vámi a vyrážíme koupit lístek!“ Prohlásím. „Dneska si večer trochu povyrazíme.“
Zamknu dveře, zasunu klíče do kapsy a odcházím přes recepci ven, do úžasného poledne.
No jo, jenže, kde koupit ten lístek.
Moment, už mi to napadlo. Nejlepší bude, když zajdu do Schönbrunnu a tam je koupím na kase.
„Jo, to bude fajn.“ Brumlám si pro sebe, když nasednu na U4 a frčím si to rychlostí metra podzemní Vídní.
Vystoupím a rozejdu se k tomu krásnému, velkému a jiskřícímu paláci, který obývala dřív císařovna Sisi. Když už tu jsem, nekoupím si pouze lístek, ale prohlídnu si celý nádvoří, zahrady a k nim příslušející bludiště a nejstarší zoo v Evropě. Taky to něco stojí, že ano.
Ale dobrý.
Na nádvoří si všimnu, že se tu bude konat velká sláva, protože sám velký Strauss má narozeniny a právě proto tu bude hrát jeho lahůdky nějakej André Rieu.
„No, snad si stihnu dát oběd než to začne.“ Odejdu z areálu zámku.
Zase cestuji. Tentokrát na Karlsplatz, kde si to střihnu na Rennweg. Tam nalezu do tramvaje a vylezu o tři zastávky dál na Schwedenplatz, kde se zašiju v jedný moc hezký kavárničce.
Mají tu moc pěkný židle. Ze zelenýho polstrování. Posadím se ke stolu u okna.
„Mohu něco nabídnout, slečno?“ Je hned u mě sympatický číšník.
Zadívám se do jídelního lístku a udělá se mi šoufl.
Na to, že tohle je irská kavárna, tak to tu mají sakra drahý.
Roztáhnu svoje kruhové svaly v něco, co má připomínat úsměv, ale je to spíš škleb:
„Jistě. Dala bych si vídeňskou kávu.“ Zachrchlám.
Číšník nerozumí: „Jak prosím? Nějak jsem vám nerozuměl.“
„Pouze kávu. Děkuji.“ Vrátím mu jídelák.
Odkvačí teploušskou chůzí, při níž vrtí zadkem ze strany na stranu. Je mi to k smíchu.
No nic. Tak tady se asi nenajím. I když…
„Pane vrchní?!“ Zavolám si ho ještě než zmizí v kuchyni.
Vrátí se. „Ano slečno?“
„Zkusila bych tu vaši irskou polévku se slávkami.“ Když už jíst, tak se rozšoupnu. „A ještě k tomu bych prosila chléb. Ten pravý.“ Zamrkám.
Vrchní si to napíše na kus papíru.
„A ještě prosím Irskou mlhu. To bych chtěla jako třešinku na pomyslném dortu.“
„Slečna se koukám vyzná.“ Poznamená si a utíká mi všechno objednat, abych to měla co nejdřív.
No, tak pravda je, že jsem doma mívala kuchařku s irskými specialitami, ale abych to sama vařila, to né. To bylo prostě moc práce a nesehnala jsem přesně ty ingredience, který jsem potřebovala. Proto jsem si nemohla dopřát například lahodné sušenky z ovesných vloček, který jsou jistě chutný, ale u nás to prostě je příliš drahý. Sehnat to. A ve zdravíčku to kupovat nebudu. Tam už tuplem ne. Abych chodila do zdravý výživy. To jako ne. Tam mě nikdo nedostane.
Tak plynuly hodiny a já po vydatném a pěkně drahém obědě vydala zpět na místo dění.
Konečně tu jsou na tisíce bíle lakovaných židliček, menší pódium, aby kdyby začalo pršet, tak aby nám hlavní protagonista nezmokl, ale není uzavřený, tudíž vidíme i průčelí velkého sálu, kde je tolik zrcadel, že se to nedá spočítat. Na obou stranách jsou umístěny dvě velký obrazovky, který jsou složený z menších LCD ploch, aby i diváci vzadu měli dobrý výhled a viděli dění i mimo Schönbrunn.
Jsem tu asi tři hodiny před začátkem. Ještě tu moc diváků není. Jen ti nejotrlejší, co si chtějí pohlídat ta nejlepší místa.
No a já jsem jedna z nich. Vyhlídnu si uprostřed jedno pěkný místečko ve čtvrté řadě od pódia a hodim si tam futrál. To mi nikdo nevezme. Z Vídně už mám zkušenosti, že ti tam nic neukradnou. Jasně že tam nenechám housle. Co kdyby mi je náhodou někdo vzal, že.
Vydám se z mého výchozího bodu A do bodu B, přičemž bod B znamená zákulisí a budu dělat, že patřím ke zdejšímu ansáblu. Jenže to bych nesměla vypadat tak, že nikoho z nich neznám. Usmívám se na všechny strany a když se mě nějakej sekuriťák zeptá, kdo jsem, zvednu housle a řeknu:
„Jsem Rieuova druhá housle.“
Tomu chlápkovi se to nějak nezdá, takže si ho zavolá. To je poprvý, co ho spatřim live a hned se mi jak se patří rozjedou nohy. Teda pardon. Roztřesou kolena.
„Ano?“ Zeptá se mě jako, co potřebuji.
Podívám se na své housle, který nyní nevydávají žádný světlo, který by mi dodalo odvahy. Zamračím se na ně. Ty jakoby si to uvědomí a okamžitě vydají slabé, bílé světlo.
Jsem uklidněna. Zvládnu to.
Nahodím profesionální úsměv: „Dobrý večer. Jsem Michaela Rejzková a potřebuji s vámi mluvit.“
Nabídnu mu ruku na pozdrav. Váhavě ji přijme.
„Ehm, slečno Rejzková, nemohlo by to počkat potom? Já teď mam strašně moc práce.“ Vykrucuje se.
Sakra, sakra, sakra. Rozezní se mi v hlavě zvony, že to nedokážu. Ale ne, nenechám ho utéct.
„Pane Rieu. Počkejte. Ono to nepočká na to potom. Potom na mě zapomenete a já se můžu jít klouzat. To je jistý už teď. Já s vámi musím nutně mluvit nyní. Jinak bude pozdě.“ Zatvářím se smutně. „Je to otázka života a smrti.“ Dodám dramaticky.
Když vidí, že se mnou nic nesvede, uráčí se tedy najít si menší zlomek času, abych mohla s ním probrat to, co mě tíží.
Pozve mě do zákulisí. Opře se o židli. V tom krémovém svetru mu to každopádně sluší. Založí ruce a nadzvedne své hnědé obočí: „Tak copak byste potřebovala.“
Znova se podívám na housle. Bez nich nemohu začít. Zablikají modře, na což nechápavě zírám.
„Slečno?“ Je netrpělivý.
„Dobře, pane. Potřebovala bych, abyste si mě poslechl. Jak hraji na housle.“
To ho rozesměje.
„Ale slečno. Teď to přeci nejde!“ Napřímí se. „Kdykoliv jindy ano, ale teď? Vy jste asi trochu přistála hlavičkou na trávě co?“
Trochu mě to rozmrzí: „Tak pozor!“ Pozvednu smyčec jako varovný prst. „Já jsem nespadla hlavičkou na trávě a ani jsem si jí nečichla.“ Uklidním se. Housle mě varovně zčervenají.
Dobře, tak jo. Pokorně sklopit hlavu.
Pokračuji tiše: „Pane André, mohla bych vám zahrát něco od Strausse? Musím to udělat. Něco mi velí, abych to udělala. Nesmím si nechat ujít jedinou šanci. Prosím.“ Udělám psí oči.
„Jste si jistá, že jste si mě s někým nespletla?“
Přikývnu.
„Tak spusťte. Uvidíme, co z vás vyjde.“ Usměje se a já mam pocit, jakoby mě zalilo sluneční světlo.
Nasadím si housle pod bradu a chci začít, ale on mě ještě zastaví:
„Slečno, to jsou vaše housle?“ Zpozorní.
Podívám se na ně: „Jo. Jsou, proč?“
Vstane a prohlídne si je: „Protože nejsou tvé. To poznám. Taková slečna jako ty nemůže mít prostě housle za víc jak deset tisíc. Dračí krev je hodně drahá záležitost. Tu si nemůže dovolit každý a navíc, stradivárky jsou něco zcela výjimečného.“
„Aha, zas něco nevim. Diky moc Straussi,“ zamumlám k houslím a ty zablikají různými barvami. Jakoby se mi vysmívaly. Mrchy jedny. No počkejte.
„Ty si s nimi povídáš?“ Usměje se a dívá se na mě s ledovým klidem.
Sakra, jak já ho za tohle nenávidím.
„Necháte mě hrát nebo máte něco na práci, pane Rieu?“ Zaútočim otázkou, abych ho vrátila zpátky do reality.
„Fajn. Hraj. Na ostatní se mohu doptat potom.“ Znova se posadí. „Spusť.“
Tak spustím. Pomodlím se přitom k zlaty soše, která je pár kiláků daleko, aby mi dala sílu, abych to všechno nezkonila. Jako vždycky že.
Před očima se mi zjeví notová osnova a na ní noty. S chutí se jich chytim a jedu si klidnou melodii Send in the Clowns. Sice to není zrovna od Strausse, ale tuhle umim nejlíp ze všech dosavadně zahraných skladeb. Navíc se mi i víc líbí.
Nyní mohu zavřít oči a představovat si, co se kolem mě děje. Rozplyne se cely prostor, rozplyne se planeta a já tančím ve hvězdách jako paní oblohy. Na sobě mam černé šaty s bílými růžemi na korzetu. Úžasné. A vlasy ve vysokém drdolu. Hraji na své housle a ke mě se přidává další hráč – Johann Strauss.
„Tak se ti to daří že?“ Praví mezi hrou ke mě.
Neřeknu nic, pouze přikývnu. Určíte ví, co si myslim, protože je to duch.
„Jen bych se chtěla naučit holandsky.“ Sdělím mu své přání.
On se pouze tajemně usměje: „Řekni to svému nástroji.“ A vytratí se.
Inu, požádám tiše mé stradivárky, aby mě naučily holandsky. Nic zvláštního se ale neděje a tak jen pokrčím rameny.
Celá skladba skončí a já jsem bez šatů, bez krásného pocitu, jen s klidem v duši s houslemi před mým, podle osudu, budoucím učitelem.
Snad jsem si neudělala ostudu.
André sedí jako opařený a zůstal mu jen jeho zmrzlý úsměv na tváři.
„Děje se něco?“ Řeknu a hned mi tady přijde něco divnýho.
„Bent je nederlanderin?“ Ožije okamžitě on.
„Niet, ik ben tjechin André…“ Narůstá ve mě panika. Radši přejdu do němčiny. „Já jsem Česka.“
Andrému to neleze na mozek: „Jak ale potom umis holandsky?“
Pokrčím rameny: „To nevim. Proste se to tak semlelo, tak rychle, dostala jsem takový vnuknutí, že se občas zapomenu…“
„Hele, jestli ty mi nekecáš.“ Přejde do tykání André. „Pardon. Omlouvám se.“
Mávnu rukou: „To je dobrý. Tykejte mi.“
Vstane. Konečně. Už z něj snad vypadne něco inteligentního.
„Ty máš housle za několik tisíc, hraješ jako já, umíš holandsky… To je trochu moc náhod najednou nemyslíš?“
Hmm, tak to jsem ho s tou inteligencí trochu přecenila.
„Mluv. Co jsi zač.“ Začnu ho zajímat víc.
Zavolá na ostatní, aby se nějak bez něj obešli, že zkoušení bylo dost a odtáhne mě někam do zámku, kde si sedneme do kanceláře. Zavře dveře a nabídne mi židli k sezení. Sám se opře tělem o desku stolu a dá si ruce křížem. Je zamračený, ale není nazlobený. Chce jen vědět, jak to doopravdy se mnou je.
I pustim se do vyprávění: „Ale vy mi nebudete věřit pane Rieu.“ Řeknu na začátek, abych se z toho ještě vykroutila.
„Zkus to.“ Je neoblomný.
„Inu, přijela jsem sama do Vídně, abych se učila na housle. První den jsem projezdila křížem krážem, abych načerpala inspiraci, protože moje hra stála za starou belu. A ještě za ni stoji.“ Potěžkám housle. Jsou lehoučký, ale jsou naštvaný. Zrudly.
„No jo, klid kočky.“ Promluvím k nim. Potom se vratim k monologu, který vedu k Andrému: „Přijela jsem na Zentralfriedhof, kde jsem obcházela hroby všech známých i neznámých umělců, dokonce jsem stála i před samotným otcem juniora Strausse, ale ono prd.“
Ted se ozve: „A to jsi si myslela, že tě naučí mrtvoly hrát?!“ Diví se a začíná se pomalu uvolňovat a usmívat. Spustí ruce na desku stolu a opírá se o ně.
„Sakra, tobě to sluší,“ ujede mi mimoděk z pusy. Naneštěstí holandsky. Rychle to zakecám dalším vyprávěním, že jsem potom přijela do parku a hned jsem hrála pro Strausse a on mi pomohl a dal mi svoje housle.
„…, takže jsem nemohla nic jiného dělat, než že jsem si je nechala. A teď jsou tady.“ Pohladím je.
André se na mě dívá soustředěným pohledem.
Nevim, co si mysli. Možná to, že jsem blázen, nebo to, že by mě měl okamžitě vykopnout ven a už se mnou neztrácet svůj drahocenný čas. Podivam se na hodinky.
On se rozejde po místnosti s rukama za zády a přemýšlí:
„Tvoje housle jsou hodně zvláštní. Ne jen tím, co jsem už říkal, ale také tím, že když se na ně podívám, okamžitě se kolem nich rozsvítí modrá aura. Tohle jsem viděl jenom u těch svých, když jsem je dostal. Teď už to nevidím.“ Zastaví se. „Půjčila mi je na okamžik?“
Inu, podám mu je.
Pozorně si je prohlíží.
Čekám.
Najednou povyskočí a vrátí mi je.
„Fuj, já jsem od nich dostal takovou pecku, když jsem se pokoušel dotknout se jejich strun.“ Vysvětluje dotaz v mých modrých očích.
„Takže ty mi tu říkáš, že se mám stát tvým učitelem? Ale to se budeš muset se mnou vrátit do Holandska…“
„Bent je Nederlander?!“ Ptám se překvapeně.
On nadzvedne obočí: „Ja. Ik ben. Bent je Nederlandin?“
„Ani ne.“ Hraju si s rukama. „Nejsem.“
„Tak jak to, že umíš mojí řeč.“ Nedá mu pořád spát.
Pokrčím rameny a nevinně se usměju: „To jsem asi holt polyglot.“ Zvednu se.
„Už je čas jít se obléci pane Rieu.“ Upozorním ho.
Trochu sebou trhne, protože byl hluboce zamyšlen, ale jde tedy ke skříni, kde vyndá svůj krásný oblek. Ještě se tam však přehrabuje.
„Kde to jenom mám…“ Funí.
Už se postavím, že jdu do hlediště, ale on mě zastaví:
„Počkej, kam si myslíš, že kráčíš?“ Nechá hrabošení.
Jednoduše odpovím: „Do hlediště.“
„A kdo ti řekl, že budeš sedět v hledišti, když tu máš práci?“
„Cože?“ Dostane se mu nepochopení.
„Počkej tady. Hned to najdu.“ Vnoří se do skříně.
No tak čekám.
Z místa, kde je on schovaný lítají různý svršky a spodky, suknice a korzety, až konečně najde něco, co mi ukáže pověšený na ramínku.
„Vezmi si je. Snad ti budou.“ Podává mi šaty.
Civim na ně jak bagr na tvrdou hlínu.
André se mezitím jde obléci do druhé místnosti.
Položím housle na stůl a prohlížím si šaty. To snad není možný. Jestli se mi to jenom nezdá, což se stává teď docela často, tak tyhle jsem už na sobě jednou měla. Hrála jsem pro celý publikum, který naslouchalo. Ale to se mi jenom zdálo. To jsem si myslela, že se to nikdy nemůže stát.
„Jak vidíš, tak může.“ Ozve se hlas už důvěrně známý.
Zvednu oči ke kazetovému stropu: „Že v tom máš prsty ty, co Johanne?“
Žádná odpověď.
Inu, pokrčím rameny a svléknu se. Jen zasyčím do prostoru, aby se nikdo nedíval, načež se housle zase barevně rozblikají. Přikryju je trikem.
„Tak, a máte po ptákách.“
Natáhnu si modrý punčochy. Potom jednu spodničku. Druhou. Třetí. A ještě čtvrtou na vrch. To snad není možný. Na to všechno si navlíknu samotnou sukni a zavážu na boku. Vezmu korzet do rukou:
„Hm, a teď jak do něj. Je na zádech na šněrování a já si tam nedosáhnu. To je pěkně v prdeli.“ Klesnu na divan v rohu. Zas vstanu. Naštvaně se plácnu do sukně:
„Holt musim za Andrém…“ Mračím se.
Oblíknu si ho napůl, abych nebyla úplně nahá a zaklepu na dveře. André mi otevře.
„Jejda, korzet.“ Spráskne ruce. „No tak pojď. Otoč se.“ A chytí se šňůrek a šněruje. A zavazuje a utahuje.
Mam pocit, jakoby mi vylezly oči z důlků, jak je to tak napevno utažený.
„Tak. Hotovo.“ Protáhne si prsty André.
Poděkuji a zdrhnu zase do svých komnat, tedy přesněji řečeno do té kanceláře, kde jsou pod trikem mé housle. Odkryji je. Svítí světle modře. To asi mi lichotí. Zčervenám.
Na divanu mi ještě zbyl takový kabátek kratičký s modrými krátkými rukávky se stříbrnými nitkami vyšitý vzor houslového klíče napravo. Je roztomilý. I oblíknu si ho.
Ze dveří vyleze již hotový muž, který na sobě má oblečení jak z barokního žurnálu.
Podá mi ruku, housle a vycházíme ze zámecké místnosti jako dva urození.
Poprvé se cítím jako kněžna po své pra pra prababičce. Taky byla z Rakouska.
André mě odvede ke stylistce a řekne jí, aby mi něco udělala s vlasy. Já jí řeknu přesnou představu, jak by měly vypadat.
„Přijď potom do ansámblu. Oni už tě budou očekávat.“ Rozloučí se můj učitel a já se divím, co se to děje.
Kadeřnice mi pochválí vlasy: „Krásné vlasy. Jen trochu zastřihneme konečky. Mate je roztřepené slečno. Mohu?“
Souhlasim.
Co jinýho mam dělat no, když před nim chci vypadat jako ta nejkrásnější žena pod sluncem, že zastíní i jeho manželku, kterou jistě taky má. Jen doufám, že ne tady ve Vídni.
Po chvíli, no ona to chvíle ani nebyla. Ona to byla cela věčnost. Venku už začali.
„Jak tam teď mam jit? To nemůžu jen tak tam vtrhnout.“ Ptám se.
Kadeřnice mi položí ruku na rameno: „Slečno, jste překrásná. Určitě budete zářit, takže vás z ansáblu nepřehlédnou. Ale pojďte.“ Chytí mi ruku. „Odvedu vás tam.“
No, tak jdeme. Jsem zvědavá teda.
Před podiem vidim tolik lidi, že to snad ani není možný. Já hrála na svém školním koncertu jenom před padesáti lidma a teď tohle? Ne, André, tohle ti rovnou řikám, že odmítám. Jenže to nejde. Už jsem ohlášena a čeká tu muž v nádherném smokingu s bílou košilí a černou vestičkou.
„Madam.“ Nabídne mi rámě. „Odvedu vás na místo. Ale nenápadně, abyste tam moc nezpůsobila rozruch.“
„Zbytečně se budete namáhat pane.“ Odtuším. „Oni si mě stejně všichni všimnou.“
Zasměje se zvonivým smíchem: „To máte pravdu.“
A vede mě nahoru po schodech. Nenápadně mě strčí do druhé řady na židli a zase zmizí. Sousedka vedle zrovna poslouchala, co André říká, ale potom mi nabídla ruku:
„Ty jsi ta nová? Co bude s námi jezdit po světě?“ Potřese mi pravicí.
Má v rukou sílu a to hraje na jemnou flétnu.
„Už se na tebe všichni těší. Jsme zvědavi, jak se nám předvedeš. Úvodní hra je vždycky nejhorší. Člověk neví, co má od toho druhého očekávat.“ Potom šťouchne do dámy před sebou koncem flétny.
„Co je Fleur?“ Otočí se ta druhá, houslistka.
„Zasykni na Andrého, že už ji tu máme.“ Ukáže zas flétnou na mě.
„Jů, a jo.“ Vykulí na mě oči blondýnka, má funkci prvních houslí a sykne na něj.
Bohužel ji neslyší. Řeknou mi, ať hraji s nimi, že určitě budu noty znát, když si mě sem osobně přál, takže se koukám blondýnce v růžových šatech přes rameno. Hraji to, co ona.
Jedeme asi tři písničky, potom se náš dirigent náhodou otočí a zblýskne mě. Nic se však neděje.
„Vážené dámy, vážení pánové,“ jsme na konci představení, „tento krásný, romantický večer, který jsem věnoval vám a vašim blízkým chci zakončit něčím naprosto jedinečným.“ Otočí se k ansáblu: „Poprosil bych jednu dívku z druhé řady úplně na konci, jestli by nemohla přijít sem ke mně, abyste ji mohli všichni spatřit.“
Zajdu teda k němu.
V první moment na mě zírá. Pro něj se rozsvítí kolem mé figury aura.
„Ale myslel jsem, aby sis vzala i housle, drahá.“ Vrátí se zpět před Schönbrunn.
Fler mi podává mé zeleně svítící housle. Ona to světlo nevidí, ale já jo. Vim, že se těší, až na ně zahraji.
„Teď uvidíme, jestli budu tvým učitelem.“ Zašeptá mi do ucha. Dál pokračuje směrem k publiku.
„Tato slečna, Michaela Rejzková, přijela kvůli mně až z Čech, protože mě chtěla ukázat, jak hraje. Tudíž jí dám možnost. Je to taková malá třešinka na dortu, který zdobí všichni v mém orchestru Johanna Strausse.“
No, potom všechny představí, co hráli, první housle, druhý housle, basy, saxofon, flétny, klarinety, trombóny, klavír, kotle, bubny, činely, hoboje atd. Je jich prostě moc. Taky padesát lidí, to není už jen maličký komorní orchestr. Přitom mě drží zespoda za korzet, abych mu neutekla, protože se vždycky snažím v nestřežené chvíli zdejchnout.
Lidi si myslí, jaký je to skvělý divadelní kus, ale ona je to skutečnost a realita. Já tam opravdu vystupovat nechci. Ale co mam říct jiného Andrému, který se na mě tak těšil. Asi nic no. Budu se snažit mu vyhovět. Já mu chtěla jenom ukázat hru, dostat ho na svoji stranu, aby byl můj učitel a místo toho si mě on vezme do kanclu, abych mu vyprávěla o houslích a bla bla…
Blázen.
Když se dost vykecá, představí ty nejstarší a nejmladší členy, jsem na řadě já.
„A nyní bych přistoupil k samotnému aktu, který jistě potěší vaše uši. Pohladí vás na duši a přenese vás všechny,“ rozpaží ruce, aby obsáhl všechny přítomné diváky v hledišti, na nádvoří, „co tu dnes sedíte a díváte se na náš koncert, do nádherného města, kde se udál příběh jedné velké lásky, která byla ovšem nešťastná a milenci museli jeden pro druhého zemřít. Jistě hádáte správně.“ Kývne souhlasně hlavou, „Jsou to Romeo a Julie z Verony. Ze slunné Itálie. Dva znesvářené rody díky jejich smrti, bohužel až potom, dostaly rozum a usmířily se.“ Do ruky chytne své krásné housle a nasadí je pod bradu.
Udělám totéž.
„Nyní ale již dost řečí. Krásná melodie z Romea a Julie právě začíná.“ Mrkne na mě.
Mám začít. Ale nejprve je na řadě klavír, který má úvodní slovo. Potom tedy já.
Táhnu smyčcem starým dvě století po stejně starých strunách a znova se, jako ostatně vždy, vžiji do celé té hudby. Potom to přenechám Andrému, který jede se stejnou vervou jako já, nikým nerušen. Za ním ho doprovází celý orchestr.
Dívá se na mě. Nenápadně mi řekne, ať si nasadím a potom se k němu přidám. To je ale už ke konci. Konečná sekvence trvá asi minutu. Stoupnu si těsněji k němu. Jeho blízkost je mi příjemná.
Najednou změní melodii a už se hraje první tón Na krásném modrém Dunaji, který je ovšem přepracován také jedním rakouským Djjem, Djjem Ötzim.
Ten se přižene na pódium a zpívá. Lidé se kupodivu zvedají a tančí a zpívají s ním. Je to neuvěřitelně chytlavá melodie a hezké zpracování. On má bílou hučku na hlavě, bílé sako a co mě ještě překvapí, je, že má obarvený knírek a vousy na bradě na blond. Celkem vtipný, tenhle člověk.
No jasný, má ještě modrý oči, abychom to doplnili a je robustní postavy. Ale vypadá mile.
Vše ale jednou končí.
V deset večer se také i naše divadlo rozpustilo. Lidé se zvedají ze svých židlí, ti co jsou již na nohou se odebírají k hlavní bráně a odchází domů. Nikam nespěchají, ještě chtějí alespoň malou chvilenku zůstat ve světě pohádek, valčíků a polek, příjemných melodií, které zahřejí na těle i na duši.
Celý orchestr se rozešel. Akorát s ženskými jsme se trochu prošly do té kanceláře, která funguje jako společný šatník. Bylo tam dost členek a členů, ale ten kancl byl vlastně jedna veliká místnost, tak se vešlo dost lidí. Je to bývalý malý taneční sál. Říkalo se mu zelený, protože tam je většina nábytku potažena zelenou barvou, gobelíny se zelenými motivy a zelené tapety ze semiše.
Všichni se oblíkají, já ne. Vezmu si pouze housle do svého futrálu, kde zmodrají, což je znamením, že jsou uvolněné a rády, že si konečně mohou odpočinout. Zavřu víko. Sama si potom vezmu oblečení do jedný hromádky a jdu ven. Ještě hledám Andrého.
Najdu ho, jak se prochází mezi jednotlivými řadami, kde předtím seděli lidé. Ještě si užívá tu atmosféru. Zastaví se, zvedne hlavu a nasaje ještě tu vůni toho krásného večera.
Zavolám na něj: „Pane Rieu?!“
Otočí se za hlasem. Pozná mě: „Michaelo? Jak to, že nejsi převlečena do civilu?“ Nadzvedne obočí, ale zdá se, že mu nijak zvlášť nevadí, když ty šaty na sobě mám.
On už je převlečený zase do svého krémového svetru. Přeci jen se ochladilo.
Popostoupím trochu k první řadě, kam si položím věci.
„Ale, jen tak. Líbí se mi. Nechci je sundávat.“ Přitáhnu si těsněji menší kabátek s houslovým klíčem k tělu.
André jde pomalu ke mně. Sundá si svetr a přehodí mi ho přes ramena, aby mi bylo tepleji.
„Ale ne.. To je dobrý.“ Snažím se mu ho vrátit, ale on mě přeruší.
„Dnes jsi byla skvělá. Na to, že to bylo tvé první představení před tolika lidmi sis vedla více než dobře.“ Zaváže mi rukávy ke krku. „Ten svetr si nesvlíkej.“
Vyprsknu smíchy, ale uklidním se.
„Co je?“ Nechápe.
Odpovím: „Ale nic. Tak se jmenuje jeden film u nás. Je to komedie.“ Vysvětlím.
Už se ale vrhnu po hlavě do toho, co jsem se chtěla zeptat:
„Zo, leert U mij?“
„Zeker.“ Přikývne on. „Ale popravdě řečeno, ty už se nemáš co učit.“
Otevřu futrál s houslemi: „To není pravda. Já to neumím. Dejte mi jakékoli housle, jen ne tyhle a ukáži vám, že to neumím tak dobře.“
Slabě světélkují. André na ně zazírá:
„Ony svítí.“ Všimne si. Podívá se mi do očí: „Možná je to pravda. To všechno s tím Straussem a parkem.“
Na jeho odpověď se kolem houslí rozsvítí slunečním jasem, jakoby řekly: „No konečně!“ A spráskly nad ním ruce.
„To snad není možný.“ Změní se Andrého výraz.
Diví se stejně jako já, když jsem zjistila, že ty housle jsou kouzelný. Požádá, zdali si je může ještě na okamžik půjčit. Souhlasím. Ale aby byl opatrný. Tyhle housle by stály hodně. Víc, jak ty jeho.
„Nádherná práce. Stejně je musím pořád obdivovat. Ale nikdy bych je nevyměnil za ty své. Dostal jsem je svatebním darem. Nikdy na to nezapomenu.“ Svěří se.
V očích se mu objeví zastřený výraz. Zasnil se. Je to tak zvláštní, pozorovat ho při vzpomínkách, že si musím sednout a vzhlížet k němu.
Drží housle, je impozantní, dlouhé, kudrnaté, hnědé vlasy s šedivějícími kouty mu vlají v lehkém vánku. Je klidný. Pomalu oddechuje. Chřípí jeho velkého nosu se lehce chvěje. Zelené oči zpod jeho hustými brvami svítí zlatavým světlem, čelo dostalo výraz pahorkatiny zbrázděné několikasetletým posunem vrás. On je tak úchvatný. Co na tom, že je mu jedenašedesát. Nevypadá tak. Je mladý duchem. Energický, plný elánu. Svůj orchestr hecuje do ještě lepších výsledků.
Ještě nikdy jsem neviděla tak zvláštního člověka.
No, dost. To vypadá, že jsem se do něj zakoukala, ale to není pravda. Jestli to tak vypadá, tak je to pouze zdání. Jenom halucinace. Jasný???
„Ehm, kde jsme to skončili?“ Probere se.
Připomenu mu housle. Vrátí mi je.
„Teď už ti doopravdy věřím.“ Sedne si vedle mě a chytne mě za pravou ruku. „Ty budeš mít talent. Dostala jsi přímo od nejlepšího muže Rakouska.“ Zaměří na mě svůj pohled přímo.
Cítím, jak to ve mně vře. Chci něco udělat, ale jsem jako přimražená.
Nakonec vynese svůj verdikt – stane se mým učitelem.
Vyskočím a obejmu ho. Potom si vyskočím a zase sednu.
„Děkuji ti moc. Dankje André.“
Celý večer nemyslím v hotelu na nic jiného, než na to, jak budu v Holandsku cvičit na ty úžasné housle. To abych to oznámila rodince. Sice bude prskat, ale co. Já si svůj sen zkazit nehodlám. Tak dlouho jsem se nechávala ovlivňovat jejich rozhodnutím, že budu dělat to, co oni uznají za vhodné, ale tohle už skončilo. Musím jim to ale přijet osobně říct. Snad bychom mohli jet rovnou přes Čechy. Ono je to kousek. Ale to bychom museli vyrazit hodně brzo. A potom, ono by se to mému učiteli nezamlouvalo. Kašlu na to. Pojedu Student Agency zítra ráno hned domů, tam jim to oznámim a pojedu do Maastrichtu, kde jak jsem se dozvěděla, André Rieu žije.
Ještě tu noc si sbalím všechny věci, co kde mám, takže mi to trvá ani ne pět minut, protože jsem toho moc z báglu nevyndala a jdu spát. Další den se vzbudím kolem deváté, přestože jsem usnula ve dvě v noci a vydala se na autobusovou zastávku. Jenže ještě předtím jsem musela ještě se domluvit, kdy mám přijet.
André mi dal termín do čtrnácti dnů. Tak uvidíme.
V autobusu zase přemýšlím a zase usnu. K tomu se váže další můj sen, který se mi zdál.
Sedím si takhle na hřbitově u sochy. Nebojím se, je sice noc, ale to je jedno. Je tma jako v pytli. Měsíc svítí v úplňku. Všude je ticho, ale přece jen tuším, že se něco stane.
Znenadání se kolem hrobky rozletí průzrační duchové. Chechtají se a smějí, křičí a tančí a ohlašují tak příchod nějakého velkého pána. Ten pán je zcela zřejmý. Víko, na kterém sedím, se nadzvedne. Seskočím z něj, aby se mohlo celé otevřít. Přečtu si náhrobek:
Johann Strauss jr.
*25. října 1825 - †1899
Skladatel
„Ježíši Kriste.“ Plácnu se do čela. „Jak dlouho já s tebou budu ještě spolupracovat.“
Z hrobu vyleze pěkná mrtvola s mohutným vousem a hezkým cylindrem.
„Také tě zdravím.“ Ukloní se. „Mohla bys ještě chviličku počkat? Musím za svým přítelem. Hned jsem zpět.“ Omluví se a zanechá na místě odporný puch zpuchřelého a shnilého masa a hlíny.
Kolem mě tančí duchové a jedna dívka si sedne vedle mě. Tak se dáme do řeči. Má na sobě kostým secesního stylu, na obličeji si drží škrabošku. Prý umřela na maškarním. Ukáže mi ještě takovou díru po ošklivé bodné ráně. Jinak pěkný.
Konečně se vrátí můj mecenáš s nějakým člověkem v barokních šatech z poloviny osmnáctého století.
„Má milá, chtěl bych ti představit svého přítele Wolfganga Amadea Mozarta.“ Představí nás Johann.
„Velice mě těší, vzácná slečno.“ Ukloní se Wolfgang.
Chce mi políbit ruku, ale když se ukloní, vypadne mu oko. Dovolím si upozornit:
„Ehm, mistře, dovoluji si upozornit, že vám visí bulva.“
Roztržitě si ji zatlačí zpět do očnice a omlouvá se: „Velice se omlouvám. Toto se mi stává již delší čas. Mohl bych znát vaše ctěné jméno?“ Políbí mi ruku a tentokrát se to obešlo bez kolize.
„Ano.“ Vystřihnu barokní pukrle. „Jmenuji se Michaela Rejzková.“
„Ah, jistě. Vaše třikrát prabábi mi o vás vyprávěla.“ Souhlasí Amadeus.
Překvapeně se na něj podívám: „Moje babička? Myslíte komtesu von don Heisser?“
Přikývne.
Než se však pustíme do hlubšího rozhovoru, přeruší nás Johann Strauss junior, že prý tu Wolfi není od toho, aby mi vyprávěl o mé babičce, nýbrž aby mi požehnal.
„Požehnal? K čemu?“ Divím se.
„Abys ne jen hrála, ale i komponovala.“ Prozradí mi.
„Proboha, k čemu mi to bude?“ Zděsím se.
Johann mi vysvětlí, že nejen hra je základ úspěchu. Prý, když si budu dělat písničky na míru, bude mi to jen ku prospěchu. Vidí ve mně budoucnost. Proto ho zavolal.
„Ale moment. Jak by mělo to požehnání probíhat? Nebudu doufám muset lehnout do vašich teploučkých hrobečků a dělat jakože to není příjemné, že ne?“ Ujišťuji se sarkasticky.
Wolfgang se tomu zasměje: „Ne. Nebojte se, slečno. Jen vám sáhnu na hlavu a ruce. Protože hlava je důležitá. Tam se rodí všechny nové nápady. Ruce jsou od toho, aby to všechno zapisovaly na čistou notovou osnovu.“
„Máte pravdu pane Mozarte.“ Souhlasím s jeho slovy. „Mozek myslí a ruka píše.“
Nechám si tedy požehnat. Jako svědky si přizveme samotnou císařovnu Sisi, která nad tím má dohled a otce juniora, Johanna Strausse seniora.
„Tímto ti žehnám tvému mozku, aby plodil dobré.“ Sáhnul mi na hlavu a dovnitř. Namasíroval mi mozek. Na okamžik jsem se lekla, ale to už ji vytáhl, svou ruku rozloženou, zčásti pokrytou uschlou kůží, zčásti holou, kdy jsou vidět krásně kůstky a pohladí mě po prstech. „A žehnám rukám, prstům, aby zapisovaly rychle jako blesk.“
Zase mu vypadne oko. Tentokrát mu upadne na zem.
„Sakra.“ Zabručí. „Už zase.“
Vezme oční bulvu a očistí ji, vyleští o zbytky oděvu a zasune do očnice.
„Tak, to by bylo. Je ti požehnáno.“ Oznámí mi.
Celá ta společnost začne zalézat zpět do hrobů a kobek, někteří pouze do kamenných uren či velkých rodinných hrobek. Jen Wolfi a Johann se mnou ještě chvíli zůstanou.
„Využij ten talent od nás. Nenechávej ho ležet ladem.“ Řekne Wolfi.
„Avšak nikdy se nepovyšuj nad ostatní. Zůstaň vždy skromná.“ Napomene mě Johann.
„Jestli to nebudeš dodržovat, zpychneš li či se budeš vytahovat s tím, že máš talent už od narození, tak si ho vezmeme zpět. Je ti to jasné. Housle a všechny ostatní věci, kterých si dosáhla, budou ty tam. Pamatuj, nejsi tak dokonalá hráčka, aby sis mohla dovolit machrovat.“
Docela čumim na to, jak začne mluvit nespisovně. V moderní mluvě. No, ale odnesla jsem si z toho jejich ponaučení.
Po tomhle zalezou zpět do hrobů a zavřou za sebou víka. I já se probudím.
Dojela jsem do Prahy. Odsud si vezmu vlak a jedu do Ústí nad Labem. Konečně jsem doma.