3.kapitola- Maastricht
Kapitola třetí - Maastricht
Doma mé nadšení moc nesdílí, ale už se stalo, že jsem jim ukázala lístek na autobus do Holandska, který jsem si koupila v Praze.
„A dáš mi tam na sebe pozor?“ Hladí mě mamka po vlasech.
Ujišťuji ji, že jistě. Když jsem byla ve Vídni, že nějaký jiný město mě nevyvede z rozpaků.
Ale abych jim nezmizela hned z domu, tak tedy zůstanu na víkend doma. Ještě si vyjdu párkrát do města, rozloučím se s mým rodištěm a v pondělí nastupuji na vlak do Prahy, odkud mi jede přímý spoj do Holandska.
Je tu stejná stevardka jako do Vídně.
„Vidím, že tentokrát do Amsterdamu, co?“ Usmívá se a už mi nalívá teplou čokoládu, protože ví, že jsem si ji vždy ráda dala.
Opětuji jí její laskavost: „No, ani ne tak do Amsterdamu jako spíš do Maastrichtu. Ale děkuji za optání.“ Přijmu čokošku.
„Tak to vám ten bus stopnu přímo tam. Projíždíme totiž přes toto město a vy byste to měla příliš zdlouhavé.“ Nabídne mi časopis.
Přijmu ho: „To byste byla velmi hodná. Děkuji.“ Věnuji jí šťastný výraz.
Ona na mě mrkne a jde dopředu ohlásit řidiči předčasnou zastávku na jihu Holandska.
Hodinu a půl to trvá na hranice s Německem, potom to vezmeme rovnou čarou přes střední Německo, což trvá asi pět hodin. To je hrozný. Ta cesta je únavná, ale někteří spí, čtou si, dívají se na DVD, co jim pustili a nebo někteří, jako já, komponují.
Ten Mozart měl pravdu. Co na mozku, to v ruce. Okamžitě. Za hodinku dvě mam připravenou ódu na Čechy, která se hraje na housle a flétnu. Je to úžasný. V hlavě se mi malují ty tóny.
Čím víc myslím na Holandsko a jeho provincie, kterých je dvanáct, tak tím také mi vyvstává v myšlenkách obrázek Čech a jejich 14 okresů. Hm, Nizozemsko je ale, na rozdíl od nás, královskou zemí, kde žije a vládne královna. Správný název je Konijkrijk Nederland, takže by se nemělo říkat Holandsko ale Nizozemsko.
Mezi náma, on i ten název v němčině „niederland“ – snížená zem o tom už napovídá. A přesně k němu pasuje.
Abych byla přesná, zkusím to tedy, vyjmenuji vám všechny ty provincie, abyste věděli, čemu všemu sama královna vládne – Groningen, Friesland, Drenthe, Gelderland, Overijssel, Noordholand, Zuidholland, Utrecht, Noordbrabant, Limburg, Flevoland a Zeeland.
Tomuhle nadělení vládne královna Beatrix z jejího sídla v Haagu. Bylo jí sedmdesát a zplodila za svůj život čtyři syny, takže v nejbližší době, jak to bude možné, bude mít tato malá zemička svého krále. Možná nejstaršího Willema Alexandra. Ale to se ještě neví.
Většina Holanďanů ji mají rádi, ale někteří už chtějí prezidenta. Chtějí, aby se z Nizozemska stala republika.
U Kolína nad Rýnem to střihneme na dálnici do Belgie, ale nepojedeme přímo tam, neboť těsně u hranic s ní leží město, které má dodneška dvojité opevnění – Maastricht.
Vyklopí mě u radnice.
„Šťastné pořízení přeji.“ Loučí se krásná stevardka, zaleze do autobusu a už si to mastí do Amsterdamu.
„Tak, a teď?“ Chytnu svůj kufr na kolečkách v jedné a futrál s houslemi v druhé.
Courám městem a nevím, kudy kam. Podívám se na hodinky, které mi ukazují pět hodin podvečer.
Zabloudím na nejbližší informace a zeptám se, jestli bych tu nenašla někde levné ubytování. Odkáží mě na studentskou ubytovnu, která je nedaleko.
To je výborný. V recepci sedí jedna baba, co vypadá, že jí nedávno uletělo s mládím i stáří a vypadá jak shnilý pomeranč. Proto je asi i tak nevrlá.
„Co chcete.“ Vyštěkne na mě.
„Chtěla bych ubytování na noc prosím.“ Požádám.
„Pokoj dvacet pět.“ Hodí mi klíč. „Deset Euro.“ Natáhne ruku.
Zaplatím.
Když odcházím do své cimry, přemýšlím, proč asi je tak namručená. Proč se vůbec neusměje. Možná je to tím, že je tak stará? Ne. Není. Vždyť kolik jí může být… Možná padesát? Možná maximálně šedesát. Ale vypadá opravdu hodně sešle.
Odemknu si pokoj a vybafne na mě takovej pokoj, kde to smrdí po kvašeným zelí. Nic moc. Ale aspoň je tu čisto. Na postel si položim kufr, z futrálu vytáhnu housle. První co mě zarazí, je jejich barva.
„Co se děje?“ Zčervenají.
Proč jsou tak červený. Vždyť jsme na správném místě.
„Vám se tu nelíbí?“
Pořád červená. Nesprávná otázka. Takže se ptám dál:
„Jsme na správném místě?“
Červená.
„Máme jet jinam?“
Zelená.
Unaveně se sesunu do křesla: „Hm, ještě vědět kam, že jo. To mi ale už nepovíte. Co?“ Otočím hlavu směrem k nim, protože jsem je nechala na stole. Zajímavý je, že ač nemají nos, tváří se jakoby ho měly a taky patřičně svítí – jedovatě zeleně.
„Taky si myslim, ale co naplat.“ Plácnu se do stehen a zvednu se. „Musíme tu zůstat. Je to lepší než nic. Rozhodně lepší, jak spát na ulici.“
Dají mi za pravdu světle modrým bliknutím.
Z peněženky si vytáhnu vizitku, která se váže k jeho firmě.
„Tam se musíme vydat. Snad to pomůže. Druhej den ráno ale budeme vystěhovaný. No, radši si jdu předplatit ještě dvě noci.“ Mluvím do prostoru.
Hmátnu po houslích, protože si řeknu, že trocha hudby nikomu neuškodí a scházím pomalu po schodech za tím svrasklým pomerančem.
„Co chcete ještě?“ Přijde rozmrzele na recepci z jejího kumbálu, kde jí zrovna dávají asi její oblíbený televizní seriál, kdy je Marjorie těhotná se Samuelem, ale nechce to přiznat svému muži Emanuelovi, co taky čeká dítě, ale s jinou, takže mu nalhává, že to dítě mají od doby, co přijeli z Mallorky. Jenže to už je víc měsíců a ona mu řekla, že … A bla bla. Prostě typická telenovela.
„Ehm, doufám, že vás neruším madam.“ Zakoktám.
Baba jedna pomerančová na to odtuší: „Hm, tak co chcete.“
Vyložím jí svůj plán tu zůstat déle a hned jí i zaplatím. Ještě si jí ale postěžuji, že je v mém pokoji zápach po kvašeným zelí, který mě ruší, ale baba řekne, že to je všude a nedá se to odstranit.
„A ještě jsem se chtěla zeptat,“ mám už poslední otázku, „já hraji na housle. Mohla bych hrát i nahoře v pokoji, nebo vám hudba vadí?“ Zazubím se.
Pomeranč si mě změří chladným, kritickým pohledem: „Vy hrajete?“ Na nos si nasadí brýle, aby lépe viděla: „No uvidíme.“ Její ostrost v hlasu se trochu vytratila. „Co umíte?“
„Co byste chtěla?“ Odpovím otázkou.
Zdá se, že ji má otázka na malou chvilku vykolejila. Možná se jí nikdo neptal, co by chtěla. Pobídnu ji.
„Nu, tak mluvte. Co byste si přála slyšet?“
Je nesmělá, takže tišším hláskem vysloví přání, že by chtěla slyšet Dřevákový tanec, v originále Holzschuhtanz.
Usměji se: „Jak je libo. Posaďte se a rozjímejte.“
Paní se nyní usmívá a očekává svou oblíbenou skladbu: „Já jen doufám, že i když nejste dobrá houslistka, třeba, tak že znáte noty a nebudete mít falešné melodie.“ Bylo tam slyšet pichlavé pochyby. Usadí se na otáčivou židli a dá si ruce podél těla.
Nasadím si housle pod bradu, zamumlám si: „Teď mi prosím pomoz.“ A rozjedu velice malichernou písničku, která je velice pěkná a skočná. K tomu jsem si taky trochu zatančila.
Baba se přidá taky. Skáčeme tam jak blbci.
Mladí lidé přilákáni povykem a hudbou se zvědavě vykloní ze svých dveří, někteří přilezou až k nám a překvapeně zírají na jejich bytnou, která tam poprvé skáče a směje se, tančí až se z toho zpotila.
Složím housle k tělu. Studenti a jiní lidé mi zatleskají a bytná mě poprosí o přídavek. Prý Radecký pochod – Radetzký Marsch.
Trochu se z toho výběru zapotím, ale co, tak jdu na to. To už tančí na takovým malým plácku všichni, co mají chuť. Jiní poskakují do rytmu na chodbách a další jen tak poslouchají.
Co jsem to udělala s tak nepříjemným místem, nechápu. Ta hudba opravdu dělá divy. Má ozdravný a radostný účinek.
Později mi bábi, která mě pozvala do kanclu na kafe, prozradí, že tohle se jí nestalo za celou dobu, co je tady. Prý tu pracuje celých dvacet let, ale ještě nikdo jí takhle neudělal radost.
„Tohle se vám opravdu slečno povedlo. S timhle byste měla jít na pódia.“ Pleskne mě po rameni. „To by se styděl i sám Rieu, kdyby vás slyšel.“
„Za ním já jedu právě.“ Přiznám se. „Jenže nevím, kam mam zajít.“
Babča mi ukáže na mapě cestu, ale řekne, že když nebude tam, tak bude nejspíš doma u sebe v Haagu.
„V Haagu?“ Nejde mi do hlavy. „Ale vždyť tam není o něm ani zmínka, že by tam žil.“
„Hele, taky nikdo neví, že královna nosí červené prádlo. Ale já to viděla.“ Zašeptá mi do ucha jako hotovku a zaručenou zprávu.
„Ale jak to s tím souvisí?“ Stále nechápu.
„Vy hlavičko skopová s medem smahnutá. Copak vám to nedochází???“ Nevěřícně na mě zírá.
Zavrtím hlavou: „Je mi líto, ale opravdu nemám ani tucha, o co tu jde.“
Povzdechne si, ale vzápětí otočí hlavu, protože o futro dveří se opírá mladík s bystrýma zelenýma očima:
„Bábi chtěla říct, že André nežije přesně v Haagu, ale na jeho předměstí ve Wassernaaru. To je asi tak dvacet minut autem, viď babi?“ Mrkne na ni. „Ale nikdo to neví. Teda skoro nikdo. Před naší bábi se nikdo neschová na věčnost.“
„Neplácej nesmysly. Zase kecáš a děláš ze mě idiota. André Rieu… No jistě! Ten tak. Ve dvorním městě. Pfff.“ Zamručí bábi. „A pojď se představit téhle slečně. Přijela k nám vlastně …“ Pozorně se na mě zadívá.
Rychle si pospíším s odpovědí: „Z České republiky madam.“
„No! Přesně odtamtud!“ Ukáže na mě, jakoby mě přistihla při činu. „Jsem to věděla hned, jak jsem tě uviděla.
Začnu si myslet, že ta pomerančová baba je pěknej podivín, ale zasměji se tomu, protože se nenechám vytočit. Dneska ne.
Na to, že jsem toho dneska projela dost, ještě jsem courala chvíli po Maastrichtu, abych se dozvěděla, že nevim, kde to vlastně André bydlí a nakonec skončila tady v takovym levnym, smradlavym hotýlku pro studenty, lidi bez práce a kdo já vim, co tu ještě je a hrála tu pro bábu, co vypadá, že jí stáří uteklo o pár let napřed a co je takovej podivín, že blouzní pitomosti, tak to jsem opravdu až moc unavená.
Mladík na sebe ukáže s ublíženým výrazem: „Já že z tebe dělám idiota? Cože, já? Tvůj jediný vnuk??? No to ti děkuju babi.“ Opře se o její židli.
Potom na mě koukne: „Nechme ji jít spát a půjdem taky. Co ty na to. Vypadáš zdrchaně.“
Těžce se zvednu, on mi pomůže jít pryč od jeho babičky. Doprovodí mě na pokoj.
„Nechceš na chvilku dál?“ Pozvu ho dovnitř.
Odmítne: „Ne. V pohodě. Já jsem tě jenom chtěl od bábi zachránit, protože ona, jak dostane do ruky nějakýho člověka, co je jí ochotnej naslouchat a dát si kafe, tak to je potom s ní katastrofa. Vymejšlí si blbosti a pak pouští do světa takovýhle drby. Jako například to o tý královně.“ Zatváří se nanejvýš otráveně.
Tomu rozumím. Nikdo by se nehlásil k babičce, která by vyprávěla nějaký hlody o nejvyšším představiteli, kterýho mají rádi. Jako například on. Chudinka. Lituju ho.
„Ale jestli chceš,“ vrátí se k pozvání, „tak já tebe zvu na snídani do centra města. Počítám, že to bys potřebovala.“ Popřeje mi ještě dobrou noc a odejde si lehnout.
Já jdu taky. Stejně nemam bez toho co dělat. Skládat se mi nechce. Jenže spát taky ne.
Vydám se tedy na noční toulku Maastrichtem.
Pochopitelně bez houslí. Přece je nebudu tahat městem, který ani neznám. Jen si říkám, jestli jsem udělala dobře, že jsem je tam v tý ubytovně nechala. Snad se bát nebudou.
„Už jsou dost starý na to, aby se o sebe postaraly.“ Přesvědčím se touhle stupidní větou a vylezu z parku na velké náměstí k typické stavbě radnice.
„Zajímavý, všude se svítí.“ Řeknu suše.
Jdu od lampy asi deset kroků po nádherným, hladkým náměstí, který má tu výhodu, že se tu všechno natáčí, takže se tu nikdy nic nestane. Ani nestalo. Takže mam štěstí. Jsem docela chráněná.
Mě se tu líbí. Všude klídek, obchody vystavují nádherný věci, díky kterým mi jiskří očička. No vemte si například ty zlatý hodinky s diamantem za asi v přepočtu za půl melounu. To je fakticky krása. Nebo voňavky od LaCoste, Coco Channel nebo pro mě naprosto neznámou Sini HoGilliani.
Asi čínská nebo jaká to je značka. Oni to maj divný všechno.
Nevim, čim to bude, ale dostala jsem se před takový velký dům, který sousedí s grachtem. Tam stojí pár lodí u maličkých přístávků jako auta před barákem na silnici.
V Holandsku je všechno jiný. Tady není tolik aut, tady se totiž jezdí na kole. Jo, víme proč – země je to na prd, protože nemá pahorky a je to tudíž placka. Což je dobře. Na jednu stranu. Na druhou špatně, protože když by přišla povodeň, nemají kam vylézt. Leda do věže katedrály v Amsterdamu a volat tam o pomoc. Jenže to se tam tolik lidí nevejde.
Mrknu na hodinky: půl dvanáctý. To mi ta noc pěkně utíká. A ani nejsem moc utahaná. Sednu si na lavičku a pozoruji gracht, jak se v něm odráží měsíc. Teda jeho půlka.
Všude ticho. Naproti můžu spatřit ještě domy, kter svítí, ale pomalu i ony zhasínají, protože už je pozdě a slušní lidé se chystají jít spát. Jsou unavení prací.
Kolem nevidím žádné auto. Zatím. Možná jsou uklizena v garážích, nebo mají pouze kola, co já vím. Ale tady nic není vidět.
Nejvíce mi pohne srdcem, když spatřím malou holčičku s tatínkem, když jí ukazuje krásy grachtu z lodi. Z takové malé bárky s plachetkou a ona volá: „Jů! To je klásný!“ Potom ukáže nahoru na nebe a upozorní tatínka ještě na tu půlku měsíce: „Tatí, , co to je?“
A on odpoví, že půlka měsíce, který je naší družicí.
„To je ale hezká dlužice.“ Zírá dívenka vzhůru. Nemůže odtrhnout oči. Líbí se jí.
Mě taky by se líbilo, kdybych tu mohla na lavičce s někým sedět a ukazovat mu tuhle krásu. Bohužel, žádnej chlap se ještě neodhodlal, a ti, co se odhodlali, tak mě poznali a zdrhli.
„Ach jo.“ Povzdechnu si. „Má ta holčička ale štěstí.“
Jdu zpět na ubytovnu. Zítra mě čeká perný den.
Červený oči mi prozradí, že ten klučina, který se jmenuje Ton, málo spal.
„Cos prosim tebe dělal?“ Prohlížím si ho, když sedíme v ekologickým autobusu a jedeme někam na snídani.
On si je promne: „Ani nic. Moc dlouho jsem zíral do knihy.“
„Do jaký?“ Ptám se.
„Programování.“ Zamračí se. „Studuju totiž, abych mohl bydlet někde úplně jinde a mohl potom jít pracovat s počítačem. Hrozně mě to zajímá. Chci taky bojovat proti virům a hackerům, což znamená, že se jím musíš stát, abys je zastavila.“ Dá se do vyprávění.
„Rozumím.“ Přikývnu. „Ale já a počítač, to jsou jen omezené funkce.“ Usmívám se.
On hned ví: „Jenom start, v lepším případě plocha, ICQ a internet?“
„Asi tak ňák.“ Odsouhlasim mu jeho odhad.
Společně se tomu zasmějeme, protože víme, že to samý dělal i on a bude to dělat pořád, i když už má nějaký to vzdělání za sebou.
„Hele,“ ukáže mi najednou, „támhle, pokud by tě to čirou náhodou zajímalo, tak tam bydlí ten tvůj pan Rieu.“
Z okna vidím vzdalující se bílý dům v secesním stylu s hezky velkými okny a velkým balkonem vedoucí určitě k nim do ložnice.
Zahneme do další ulice, kde autobus zastaví a nechá nás vystoupit. Potom jede dál.
„To je ale pěkná ulice.“ Prohodim. „Kde já ji jenom viděla? Aha, už vim. Ono je to celý takový stejný.“ Rejpnu si.
„Nekecej a poď. Mam hlad.“ Zatáhne mě za ruku do nejbližšího pekařství, kde si dáme rozpečený housky se sýrem a salámem. K tomu koupíme ještě malý kafíčko, aby se nám dobře polykalo, já teda si dám místo kafe čaj, ale on jo. To on musí mít.
„Protože kafe dělá den!“ Prohlásí a opaří si hubu.
Je stejně jedno, jestli si jí opaří o kávu nebo ne, on musí mluvit stejně. Je to studnice keců a hlodů. To je celý Antonius. Ale vypadá to, že jeho a moje vyřídilky se snesou, i přes to, že má tak podivínskou babičku, o které už víme své, že.
„Díky za snídani.“ Podám mu ruku a dáme si pusu na tvář.
„Není zač. Rád jsem tě někam pozval. Byl to revanš za bábi.“ Postaví se do pózy modela se zastrčenými prsty v zadních kapsách a ptá se: „Jdeš teď za tím smradlavým klasikem?“ Drze se usmívá.
Praštim ho do ramene: „Já ti dám smradlavým. Ještě řekni plesnivým a přilítne ti druhá.“
Řekne to. Vyslouží si druhý pěstí do ruky.
Rozloučíme se. Vím, kde to je. Ještě mě však naviguje, abych se neztratila: „Pamatuj si, že u takovýho velkého dubu musíš doleva. Ale šak si to už viděla z busu. A určitě sis to do toho mozku i nakreslila.“ Směje se mi.
„Jo, zakreslila!“ Zamávám mu a už mizím za zatáčkou.
Tahle ulice a tamta, to je pořád to samý. Postavený na stejným základu a o stejných domech. Jen tahle se něčím liší – tady žije ON.
Určitě by se hodilo říct, že mého srdce šampión, ale tak to zas nebudeme tak dramatizovat.
Stojím před krásnou brankou porostlou zeleným břečťanem a nějakými bílými květinkami. Branka je krásně umělecky vyvedena, jsou tam dokonce i iniciály, pokud jsem si dobře všimla a úplně nahoře má zlatou korunku a housličky. Vypadá to tak roztomile.
Ve výšce boků mám zvonek, který má starý vzhled, dělaný speciálně k téhle barokní brance. Zahrada musí být velká soudě podle domu, protože to je doslova malý zámeček. Secesní sídlo s malou věžičkou orientovanou na sever k mé ubytovně.
Jednu stranu mají porostlou břečťanem, který velmi dobře udržuje teplo, ale taky vlhko. No, snad nemají plíseň doma.
To znám taky z domova. Ale nijak mi to nevadí, protože je zakryta skříňkou. A ještě jedna maličkost – náš dům neobepíná kytka.
Okna jsou velká a prostorná, v každým snad je květináč s nějakými květy pestrých barev. Záclonky jsou krásně čisté a bílé jako sníh s menšími detaily, které ale bohužel nevidím. Snad se k nim dostanu.
Konečně se dostanu k tomu, abych zazvonila.
„Jo takhle…“ Musím vydechnout, když slyším houslovou melodii místo klasického, drnčivého zvonku.
Tohle si nemohl vymyslet určitě nikdo jiný než pán domu sám.
„Ha, někdo přichází.“ Stepuji před brankou.
Jsem docela nervózní. Takhle neohlášeně si přijet v úterý v deset ráno k jednomu velkému hudebníkovi. No to tu ještě nebylo.
„Dobrý den, přejete si?“ Vykoukne zpoza branky muž ve středních letech.
Je dost podobný Andrému. Že by jeho syn? A prvorozený?
„Dobrý den. Měla bych tu mít schůzku s panem André Rieu. Dal mi dva týdny na to, abych se objevila. Je to můj učitel houslí.“ Přešlápnu na pravou nohu.
„A kde máte housle?“ Změří si mě podezřívavým pohledem.
Otočím k němu záda, na kterým mam batoh ve tvaru hrušky:
„Myslíte tohle?“
Chlapovi kupodivu sklapne a zamumlá jen, abych počkala.
Tohle byl chytrej tah, pomyslím si, vzít si z domova takovejhle batoh, kam se vejdou jenom housle a nic víc tahat sebou nemusim.